close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Polibky tajemna. Díl 8.

16. května 2009 v 14:35 | Manča |  Na pokračování
Jozkovi se zdály hodně staré, ale byly čisté a upravené, napřed ho totiž napadlo, že i sem k nim došel nějaký bezdomovec, ale tenhle stařík byl na bezdomovce moc čistý, vypadal spokojeně a z kapsy sáčka mu vykukoval zlatý řetízek od hodinek, které byly zřejmě ukryté v kapsičce saka starodávného střihu.
"No Jozko, slyšel jsem, že už jsi na gymnáziu?" prohodil starý pán.
Jozka přikývl. Ani se nedivil, jak to stařík ví, ani tomu, že ho zná. Na samotách fungovaly zvláštní tam-tamy. Nad Hrozenkovem byly desítky samot a někde žili už jen staří prarodiče, na hospodárku už jim síly nestačily, tak pronajímali části chalup lufťákům na rekreaci a z toho si přilepšovali k důchodu. Jinak nic nepotřebovali, byli zvyklí žít skromně. Jeho maminka je všechny znala a při svých toulkách za bylinkami často navštěvovala a samozřejmě si s nimi hodně povídala. Jozka ji často doprovázel, ale byl si jist, že u tohoto staříka nikdy doma nebyl. Musel být opravdu z odlehlé samoty.
Skromnost a šetrnost byla na staříkovi vidět. Jeho šaty pocházely určitě z první republiky a vedle na sedačce ležela i klasická černá buřinka.
"To máte pravdu, jsem na gymnáziu, ale nevím, esli tam zostanu, víte..." sklouzl zase do dialektu, přestože stařík mluvil skoro spisovně.
"A pročpak bys nezůstal, ty, takový fiškus?"
Jozka mávl rukou. Polkl. Zabylo mu trošku těžko, když si vzpomněl na problémy, které má ve škole. Lítost se mu drala do očí v podobě slané vláhy slz.
Stařík ho chlácholivě poplácal po ruce. "Víš chlapče, to já když jsem chodil na reálku, učil mě jeden takový profesor, co si myslel, že člověk, aby znal přírodu, musí všechno umět latinsky. Aspoň nám to tak předkládal. Řekl jsem si : uděláš mu radost Jožane, já se taky jmenuji Josef, víš, "vysvětlil a pokračoval "tak jsem si to řekl a naučil se desítky rostlin pojmenovat po latinsky. A víš co se stalo?"
Jozku vyprávění zaujalo, zavrtěl hlavou: "Nevím..." přiznal upřímně.
"Představ si, on vůbec latinsky neuměl, on si všechny názvy vymýšlel, aby nás ohromil. Chápeš?"
Jozka se rozesmál: "Mám podobný problém s učiteli."
"Vím, chlapče, vím... a myslím, že by bylo hloupé vzdát školu jen pro pár nesrovnalostí. Neučíš se kvůli profesorům, ale kvůli sobě. Zvládneš to, já to vím," dodal ještě podivně spokojeně.
Jožku zamrazilo, jako by ten starý pán věděl něco víc, jako by znal budoucnost, tak jednoznačně to řekl. V tu chvíli zalomozil na kolejích vlak a Jozka už musel spěchat. "Uvidíme se někdy?"
Starý pán přikývl. " Počkám na tebe zítra, zase ráno, tady, než pojedeš do školy."
A opravdu. Starý pán skoro po celý říjen sedával v čekárně, když do ní Jozka ráno vešel. Povídali si, rozebírali učební látku, starý pán Jozku učil rozeznávat rostliny a pojmenovávat latinsky zvířata. Na všechno měl názor, skoro na všechno znal odpověď. Jozka byl šťastný. Konečně našel přítele, někoho, kdo rozumí přírodě a ještě k tomu miluje vědění.
*
"Zítra se otevírá ve staré škole výstava ke stému výročí narození bývalého rodáka, dlouholetého řídícího naší školičky, doktora Fešara, půjdeme?" ptal se otec a bylo jasné, že po dopolední mši půjdou. Otec ale považoval za nutné tu informaci prohodit v domě veřejně, aby se manželka i syn mohli vyjádřit. Nikdy by neřekli ne, ale stejně, bylo to od něj pěkné, že se vždy zeptal.
"Těším se, učil moji babičku i mámu. Vyprávěly o něm krásné věci. Byl prý tak moudrý, věděl si se vším rady a pokorný byl, nikdy se nad místní nevyvyšoval, přestože mu několikrát nabízeli, aby vyučoval v Praze na univerzitě..." šeptala maminka skoro nábožně.
Jozka se těšil. Doufal, že taková událost přiláká i jeho známého z nádraží. Už dva dny ho neviděl. Stýskalo se mu. Neměl s kým vést vášnivé filosofické debaty.
*
Sál místního muzea, které vzniklo ze staré školy, byl přeplněný. Ale Jozkův známý nikde. Starosta i ředitel současné moderní školy se chystali k řečnění. Za jejich zády bylo cosi velkého přikrytého bílým plátnem.
"To je ředitelům obraz, namaloval ho sám mistr..." Jozka přeslechl jméno, protože v tom se rozezněla fanfára a oba papaláši zatáhli za provázky.
Jozka údivem vyjekl.
Z obrazu se na něj díval... jeho známý z nádraží.
*
Milý čtenáři, promineš mi jistě, když k tomuto příběhu už víc nedodám. Ponechám prostor tvé fantazii. Snad jen prozradím, že mi jej vyprávěl mladý muž, který dnes pracuje v jednom významném výzkumném středisku v zahraničí. Ano, on byl ten Jozka z pasek, který jen díky podpoře již dávno mrtvého pana řídícího, zůstal na gymnáziu, dokončil ho, potom i vysokou školu a další a další vysokou školu a dnes je uznávaným vědcem, evropskou kapacitou. Příběh se mu stal před více než třiceti lety, ale mně se zdá nadčasový a mám jej ráda pro tu zvláštní paralelu - dobrý učitel (nebo řídící ) je laskavým průvodcem a učitelem svých žáků i po smrti.
Ach jo, kdyby takoví byli všichni učitelé...
* *
V souvislosti s tímto příběhem mne napadlo, co je to vlastně smrt? Koho to Jozka celý měsíc potkával ráno co ráno na nádraží? A proč zrovna měsíc před výročím narození pana řídícího? Mohlo to mít nějakou souvislost? Byl to duch? Byl to energetický otisk bývalého pana řídícího, který nemohl jako dobrý učitel unést Jozkovo trápení? A nebo to byl jen náhodný kolemjdoucí?
Víte, že :
Smrt fyzická je úplná, trvalá a nezvratná ztráta vědomí.
Dřív lidé odhadovali, že smrt nastala, když člověku přestalo tlouci srdce, nebo když přestal dýchat, ale s příchodem nových moderních lékařských metod a technologií je už dnes možné oživit i lidi, jejichž srdce i dech se na čas zastavily.
Známe z historie příhody, kdy se lidé probrali na marách (v márnici na stole) nebo až při pohřbu, kdy zvláštní souhrou osudu, nosičům upadla rakev. Nechci ani myslet na to, kolik lidí bylo v dřívějších dobách pohřbeno "zaživa".
Kdy tedy nastává u člověka skutečná fyzická smrt? Lékaři mají jasno, stane se tak, když nefunguje žádná část mozku.
Ale zvídavější lidé se vždy ptali a stále se ptají. A je to opravdová smrt? Okamžik, po kterém již nic nenásleduje?
A co knihy Raymonda Moodyho: "Život po životě" nebo "Úvahy o životě po životě", "Světlo po životě?"
Já je četla a mám obavy, že jsem občas i uvěřila. Je pěkné věřit, že když zemřeme, opustíme své fyzické tělo, to, co nás tížilo, to, co jsme si svým životem zdevastovali, a náš nezkrotný volný duch letí nespoutaně dál a třeba... třeba někdy "sedne" do jiného těla, prostě se převlékne, tak jako se člověk svlékne ze špinavých šatů a oblékne se do nových, čistých, lepších, a dojde k reinkarnaci (převtělení).
A co takové chodící mrtvoly? Někdy jim říkáme zombie. Jsou to živí -mrtví nebo též neživí-nemrtví. Mohla to být ona tajemná návštěvnice v povídce " Den zmrtvýchvstání"? Ale ona se chovala dost slušně, tedy aspoň na návštěvě u naší mládeže, což zombie podle líčení "očitých svědků" nedělají, ty většinou škodí. Proč a hlavně jak, by někdo, kdo je řádně prohlášen za mrtvého, vstal na jednu noc z hrobu a šel vykonat pomstu? Protože nemá klid? Proč se nevrátila jako "klasický" duch?
No ano, já vím, samé otázky a žádná odpověď. Faktem je, že když člověk zemře, je mrtvý. Jeho tělo má ležet v hrobě nebo být zpopelněno, či jinak rituálně pohřbeno, jak vyžadují tradice a zvyky každé rodiny. A pak už má našemu světu dát pokoj. Nebo máte jiný názor?
Znám hodně příhod, kdy se mrtví jakoby vrátili na náš svět. Třeba jen jako jakýsi druh energie, jako duchové nebo jako silné, až skoro zhmotnělé vzpomínky. Bohužel výpovědi svědků jsou rozporuplné a neurčité. A důkazy? Pokud vím, tak žádné.
Proč se mrtví vracejí? Někdy pomstít svou smrt, když třeba šlo o vraždu, ale většinou prý přicházejí v dobrém. Pomáhají svým příbuzným, podporují je a někdy s nimi jen rozmlouvají a většinou se tak děje ve snech.
Stalo se vám už někdy, že za vámi v noci, ve snu, přišel někdo blízký, kdo už dávno zemřel? Jestli ano, tak se nebojte. Nebojte se laskavého návštěvníka z "Onoho světa", klidně si s ním popovídejte, neměl by vám nijak ublížit, spíš myslím, že se vám při rozhovoru s ním uleví. Konečně se objevil někdo, kdo má čas vyslechnout všechny vaše stesky, bolesti a trampoty. Nikam nespěchá, vždyť "jeho je věčnost..."
Co ale nikdy nedoporučuji je vyvolávání duchů. Jsou to nebezpečné hrátky s psychikou, které mohou končit nějakým vážných psychickým úrazem.
Nechme mrtvé klidně spát a počkejme si na svůj okamžik. Pak budeme vědět... a nebo taky ne, když třeba po smrti už nic není...
* *
špetka humoru :
Jo magie...
Africký šaman je na stáži v New Yorku a v supermarketu pozoruje výtah, do kterého nastoupila starší obtloustlá paní. Za chvíli se dveře zase otevřou a ven vyjde nádherná dívka.
Šaman padne před výtahem na kolena a volá: "Kouzelná skříňko prosím, počkej chvíli, jen co si dojdu pro svoji ženu..."

Konec dílu 8.
ZDROJ: Kidsland.cz
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama