close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Polibky tajemna. Díl 7.

16. května 2009 v 14:34 | Manča |  Na pokračování
Jozka by šťastný. Splnil se mu sen. On, kluk ze samoty nad Hrozenkovem, se dostal na gymnázium. Nikdo doma to nečekal, vlastně máma s tátou si ani pořádně nevšimli, že se kluk nějak výjimečně dobře učí.
"Když on má Jožínek rozumu aj za nás…" říkala maminka a pyšně Jozku hladila po neposedných kudrnatých vlasech. Jiný kluk by se ohradil, nebo aspoň ucukl, ale Jozkovi bylo moc příjemné, když mu maminka, upracovaná, utahaná pětatřicetiletá žena, vypadající na dobrých padesát let, projížděla drsnýma rukama mezi vlnkami vlasů. Cítil se aspoň chvíli jako malé dítě, jako když ho držela v náručí, když ho nosila v loktušce na zádech na pole, když mu zpívala a povídala.
Jozkův učitel ze základní školy se ale vůbec nedivil. "Kdyby ses tam ogare nedostal ty, tak už nikdo," smál se a přidělil mu přátelský štulec, "ale nebudeš to mít lehké, budeš muset ráno vstávat na vlak hodně brzy."
To Jozka věděl. Ale bude mít to, co chtěl. Bude studovat, připraví se na vysokou a pak... pak se uvidí.
Září proběhlo jako větrná smršť. Denně vstával před pátou, pomohl doma s hospodářstvím, pak se běžel osprchovat studenou vodou, teplá ještě netekla, když nebylo zatopeno, a spěchal do školy. Normálně by ho vůbec nenapadlo, že by se po práci ve chlévě sprchoval, ale pár spolužaček mu nepříliš kulantně naznačilo, že jim zrovna nevoní. Složily se a koupily mu deodorant. Nebyl hloupý, věděl, že se mu vysmívají. Během měsíce se ale začínal s požadavky města a prostředím městského gymnázia srovnávat.
Pak ale přišly další potíže. Učitelé a učení. Jozka byl mimořádně nadaný. Chytrý jako opice a sečtělý jako pan řídící z místní školy. Ale byl to taky ogar z hor, upřímný a jaksi do úst si moc neviděl, jak se u nás říká. Pověděl co si myslel. Ne že by byl na lidi hrubý, to ne, ale říkal jim nezabalenou pravdu do očí.
Ono je fakt dost nepříjemné, když žák v prvním ročníku na gymnáziu řekne učitelce fyziky, že se mýlí, že to, co řekla ve výkladu k nové látce není pravda, že to je právě ten prekoncept, kterým by se škola vědeckým přístupem měla vyhnout.
Ach jo.
A potíže nebyly jen s jednou učitelkou, Jozka prostě, co si myslel, to také hned za tepla řekl. Domníval se, že tak to má být.... bláhový chlapec.
Začátkem října řešil dilema, jestli s gymplem sekne nebo ne, protože situace byla neúnosná. Byl se poradit za svým bývalým učitelem ze základní školy, ale ten mu moc nepomohl :"Myslel jsem si, že by s tímhle mohl narazit. Tolikrát jsem ti Jozko říkal, abys dal pusu na zámek, nemusíš každému říkat všechno, prostě mlč a mysli si svoje..."
"Ale jak k tomu ten druhý člověk přijde, když si o něm budu myslet nějaké špatné věci a on o tom nebude vědět, jak se pak bude moci bránit?"
"Jozko a ty máš pocit, že nějaké profesorce na gymplu záleží na tom, co si o ní myslíš zrovna ty?"
"A ne?" divil se Jozka docela upřímně.
Toš takový on byl. Upřímný, až to bolelo.
Jeho spolužačky ze Vsetína, které neměly ve svých krásných hlavičkách ani polovinu jeho vědomostí a kterým hrozilo, že je tam ani nikdy nedostanou, mu říkaly :"Buran z dědiny."
*
"Jožínku, co si takový smutný?" ptala se maminka, když mu dávala teplé mléko ke snídani, "škola ti nejde?"
"Víte maminko, učení by mi šlo, ale ludé sú tam nejací divní..." povzdechl Jozka, který stále ještě svým rodičům po starém zvyku na Valašsku vykal. "Zlobili byste se, kdybych s tú školú skončil?"
Maminka se usmála, až se jí hluboké vrásky ve tváři rozsvítily : "Toš dělaj jak uznáš, Jožánku, rozumu máš za dva."
Ani maminka to za Jožku nerozhodla.
*
Bylo jedno z prvních mrazivých rán to roku. Bílá námraza se rozprostřela na horním kopci a od potoka studeně fičelo. "Už to začne," pomyslel si Jozka, ale vůbec nebrblal, jak lidi ve městě. Věděl, že příroda potřebuje sníh i mráz. Věděl také, že se už snad příští měsíc bude brodit do školy metrovými návějemi, že bude muset chodit rychle, aby nezmrzl, že bude odklízet tuny sněhu až se vrátí ze školy, aby se rodiče dostali ke chlévům a do seníku. Také věděl, že občas vlak do Vsetína ani nepojede, takže nastanou další problémy. Říkal si : má cenu to ještě podstupovat? Neměl by to vzdát zrovna?
*
To mrazivé ráno mu cesta k vlaku rychle ubíhala. Měl před sebou čtyři kilometry pěší tůry, jako každé ráno. Dnes ptáci povážlivě nahlas švitořili, jako by cítili blížící se zimu a chtěli si rychle všechno vyštěbetat, vlaštovky se už řadily na drátech za chlévem, černí čápi od Bečvy trénovali lety na delší vzdálenosti, aby se jejich dvě odchovaná mláďata procvičila, dub shazoval žaludy, aby ještě stačily zapadnout do měkké půdy, než ji mráz uzamkne všemu živému. Jozka se spokojeně nadechl ostrého horského vzduchu.
Tady je doma. V horách. V lese. Co nějaká škola.... ale zase na druhou stranu, tolik zajímavých věcí je na světě, co všechno by se ještě mohl dozvědět...
Jinovatka se mu usadila okolo úst. Byl rád, že doběhl na zastávku a mohl se schovat dovnitř, do starého domku u trati, který sloužil jako čekárna. Ještě nebylo zatopeno, ale Jozka věděl, že nádražačka paní Burdová, mu nechala vedle kamen připraveno, jen to nacpat do pece a škrtnout zápalkou. "Lup" a ohýnek už hořel. Zarudlý plamínek poskakoval jako mláďátko, jako kůzle pár hodin po narození, olizoval naštípané třísky a s chutí se zakusoval do vysušeného dřeva. Jozka si protřel ruce. "Už bude teplo..." řekl si sám pro sebe.
"To jsem potřeboval! Praskající oheň, teplo, vůni lesní smoly" odpověděl mu hlas.
Jozka se lekl: "Kdo je tu?" vyhrkl. Nikoho nečekal. Vždyť býval na malé zastávečce v polích po ránu vždy sám.
"Neboj chlapče, já ti neublížím. Bylo mi zima, tak jsem vešel...."
Jozka si zkoumavě prohlédl starého muže, který jako by se z ničeho nic zjevil v koutě za kamny. Jozka by přísahal, že ještě před chvílí tam nebyl, ale ...musel se mýlit. Oči slepené námrazou k sobě ho zradily. Muž byl hodně starý, tak kolem osmdesátky určitě. Obličej i ruce měl svraštělé, kůži opálenou, jako někdo, kdo tráví většinu času v přírodě, ale seschlou a vrásčitou. Jozkovi se staří lidé neošklivili, měl je rád, věděl totiž, že jsou moudří a to nejen ti vzdělaní, ale všichni. Každý den, který člověk prožije v něm cosi zanechá a lidé z hor se o to uměli dělit. Moudrost života, přírody, života. Od každého se dá něco naučit, bylo Jozkovo heslo.
"Kam jedete strýcu?" zeptal se už nebojácně a ještě trošku přiložil do rozfajrovaných kamen.
V jasném oku starého muže to blýsklo, jako by se mu oslovení nelíbilo, ale hned se na Jozku mile usmál : "Nahoru jedu chlapče, nahoru..."
Jozka přikývl. Věděl, že všichni staří lidé říkají "nahoru," když jedou do hor a "dolů," když jedou do Vsetína, do města.
"To jste si ale vyšel brzo, napřed pojedu já dolů... "
"Což o to, já mám času dost, já nikam nespěchám, radši dřív než pozdě..." odfoukl si staříček, složil ruce do klína popravil si šaty, "tak dolů, to je dobře. Na cestu nahoru máš času dost,"dodal ještě spokojeně a zatočil prsty složenými v klíně.
Konec dílu 7.
ZDROJ : Kidsland.cz
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama