Vesnice byla strašidelná. Už od prvního pohledu. Po čertech opuštěné místo. Staré, prázdné domy, jakoby zněly dušeným pláčem po nájemnících, skoro u všech smutně otevřené dveře, osamělé vyrvané okenice plácající se ve větru, který vlastně ani nevál, ale opuštěným místem jako by protahoval v podivných zlověstných vírech, prázdné psí boudy, záclony vystrčené ven a děsivě přichycené na vrásčitých omítkách venkovních zdí... bouchání, skřípění a nářek domovních stěn, pláč po majitelích, po lidských bytostech, které by rozveselily to místo... Chuchvalce staré trávy se válely sem a tam, zahrádky zarůstaly, ploty se kácely a vyvracely na všechny strany...
Stáli jsme tam, bágly shozené u nohou, pusy otevřené dokořán a v mozcích se nám rodily fantastické a děsivé myšlenky. Byl jsem rád, že neslyším úvahy jiných. Měl jsem sám co dělat se svými. Nejradši bych se otočil a... zdrhal co mi síly stačily.
"Brrrr," zafrkala Hedvika jako kůň, "to je ale děsivé místo. Jako stvořené pro den zmrtvýchvstání..."
Mrazení se mne zmocnilo celého. Štipkavé chvění, bolestivé pálení se mi stahovali od pupku k hrdlu, které se zúžilo na tenké brčko, kterým jsem nemohl nadechnout dostatečné množství vzduchu, potřebné pro svůj mozek a velké tělo.... úzkost, úzkost strach a strach!
"Ale neděs nás!" vypískla Martina. "Už jsem ti tolikrát říkala, abys s tím duchařením dala pokoj."
Hedvika uraženě nakrčila nos. "Ale dnes je opravdu den zmrtvýchvstání. Dnes o půlnoci vstávají z hrobů ti, co zemřeli aniž by stihli cosi důležitého vyřídit, ti, co tomuto světu ještě něco dluží. Vystupují z hrobů a platí staré dluhy..." vyslovovala monotónně, jakoby neúčastněně, jakoby mluvila ze sna.
Měl jsem pocit, že mi po zádech dupkají tisíce ledových mravenců. Jak mi ta žába s těmi svými řečmi lezla na nervy. Copak nestačilo, že to místo opravdu vypadalo přízračně? Měl jsem jednu chvíli pocit, že zapadající slunce se ztratilo, zmizelo, vytratilo se, a celý prostor okolo mne vyplnila beznadějná a zoufalá tma, mlha a zlověstné příšeří věštící nebezpečí. Já prostě nevím, nikdy jsem zatím nepřemýšlel o smrti, ale teď mne to popadlo. Co kdybych zemřel? Co kdyby se tady, v té pustině někomu z nás něco stalo?
Vystrašeně, chvějícími se prsty jsem vytáhl mobil. Třepal jsem se jako osika v křeči. Mačkal jsem tlačítka na své Nokii, zmatkoval, jančil a propadal hysterii. Byl jsem jako omámený. Jako bych pojedl lysohlávek. "Sakra! Není tu signál," vyjekl jsem a praštil telefonem do trávy. Moje tělo bylo napjaté, plné zoufalství, jako tělo pravěkého lovce, nabuzené a připravené utíkat před nebezpečím. Kdybych se rozběhl, třeba by napětí opadlo, ale já neměl kam běžet...
"To je přízračné..." zahuhlala Hedvika záhrobním, surovým hlasem. Čekal jsem, že v tu chvíli vypukne v smích, ale nikdo se nezasmál. Napětí by se dalo krájet.
"Sakra, sakra, sakra … " všichni začali vytahovat svoje mobily a mačkat tlačítka, jako by šlo o život. Všichni až na Hedviku.
"Ale co," máchla nakonec rukou Martina, snad aby uvolnila to zoufalé napětí, " myslím, že támhle na kopci bychom signál chytili, kdybychom ho potřebovali..." špitla, ale kupodivu nikdo neměl chuť to jít vyzkoušet.
Co kdyby to nebyla pravda?
*
Zapadli jsme do tetina domku. Nálada se trošku projasnila. Slepice kdákaly na dvorku a nebylo to strachem, bylo to hlady. Králíci dupali v králikárně a když jsme jim tam hodili hrst májíčků, vrhli se na ně jako by týden nejedli.
"Prostě mají hlad" smála se Martina a s chutí krmila všechno živé okolo sebe.
"Ještě by tu měla být kočka a pes..."přemýšlel jsem nahlas a psa jsem brzy objevil. Taky jsme ho nakrmili.
"Kočka si našla jídlo sama..." uculila se Hedvika, "žere přece myši a těch bývá okolo hřbitova dost..."
Prostě si nedá pokoj ta můra jedna. Nedá si ho! Musí připomenout, že pár kroků od domku je starý hřbitov. Napětí se vrátilo. Aspoň do mých myšlenek.
*
S blížícím se večerem nebylo v domku tety Normy vůbec veselo. Napětí by se dalo krájet, ale všichni jsme to jaksi maskovali. Jen Hedvika, ta vypadala, že se jí tu snad líbí. Sedla si k oknu s vyhlídkou na hřbitov a zasněně se dívala.
*
Večer přišel rychle. A byl temný jako černá tuš. Ani hvězdička, ani měsíc nezasvítily temnou nocí. Jen na hřbitově se ligotaly dvě, tři světýlka.
"Ježišmarjá, kdo tam mohl zapálit ty svíčky, vždyť jsme za celý den neviděli ani živou duši..." vyhrkla Monika, když podávala večeři a skoro nechtě zalétla pohledem k oknu.
"Živou ne, živou..." zanotovala Hedvika a s chutí si nabrala na lžíci rajskou omáčku. Fascinovaně jsem na ni zíral. Nabrala si plnou lžíci, trošku usrkla a zbytek si rozmazala okolo rtů. "Jsem upír, jsem upír a vy moje oběti, vysaju vás, vycucnu jako houby...." mlaskla a oblízla smyslně zbytek omáčky.
Bylo to nechutné. Ale taky děsivé.
"Myslím, že bychom si mohli chvíli vyprávět horrory, ať využijeme dusivé atmosféry, co vy na to?" vypískla Martina.
"Jsi praštěná?" opáčil vztekle Marek. Rozhlédl se, jestli se k němu někdo přidán a pak rázně prohlásil : " Jdu spát!" a vstal, že půjde.
Kdosi zaklepal....
"Ježišmarjááá!" vypískla Monika.
"Kdo to může být? Tady v hřbitovní pustině....?"
Klepání zesílilo.
"Snad otevřeme, ne?" navrhla Hedvika.
Nikdo se k tomu neměl a tak jsem to musel udělat sám.
Cesta ke dveřím, těch deset, dvanáct kroků, to byla jedna z nejstrastnějších cest v mém životě. A plná strachu, děsu a zoufalých představ. Třásl jsem se tak, že mi vibrovala kolena, klouby na prstech mi zbělely a na spáncích mi vystoupil ledový pot. Hlavou se honily chmurné myšlenky, kdo jen tam může stát, kdo? Co mne čeká za těmi dveřmi?
Jo, v takové chvíli jde logika stranou.
*
Prudce jsem otevřel vchodové dveře. Ovanul mne syrový chlad, jako z hrobky. Takový zatuchlý a ledový. Na malou chvíli jsem zahlédl cosi děsivého, jako nebezpečí, jako smrt. Ve dveřích stál kostlivec s kusy rozkládajícího se masa, které z něj padaly v cárech jako nějaká opona... bylo to příšerné, příšerné... myslel jsem, že jsem se zbláznil. Docela zbláznil. Chtěl jsem řvát, ale stažené hrdlo nevydalo ani pípnutí, chtěl jsem utíkat, ale nohy mi zdřevěněly, chtěl jsme upozornit ostatní, ale byl jsem ztuhlý jako kus ledu...
A pak jsem zamrkal...
Najednou tam stála docela obyčejná ženská, průměrného věku i vzhledu. Kdybych ji potkal ve dne na ulici, ani bych si jí nevšiml. Měla jen hodně smutné oči. Smutné a vědoucí, nevím, jak jinak bych to vysvětlil....
Konec dílu 5.
Stáli jsme tam, bágly shozené u nohou, pusy otevřené dokořán a v mozcích se nám rodily fantastické a děsivé myšlenky. Byl jsem rád, že neslyším úvahy jiných. Měl jsem sám co dělat se svými. Nejradši bych se otočil a... zdrhal co mi síly stačily.
"Brrrr," zafrkala Hedvika jako kůň, "to je ale děsivé místo. Jako stvořené pro den zmrtvýchvstání..."
Mrazení se mne zmocnilo celého. Štipkavé chvění, bolestivé pálení se mi stahovali od pupku k hrdlu, které se zúžilo na tenké brčko, kterým jsem nemohl nadechnout dostatečné množství vzduchu, potřebné pro svůj mozek a velké tělo.... úzkost, úzkost strach a strach!
"Ale neděs nás!" vypískla Martina. "Už jsem ti tolikrát říkala, abys s tím duchařením dala pokoj."
Hedvika uraženě nakrčila nos. "Ale dnes je opravdu den zmrtvýchvstání. Dnes o půlnoci vstávají z hrobů ti, co zemřeli aniž by stihli cosi důležitého vyřídit, ti, co tomuto světu ještě něco dluží. Vystupují z hrobů a platí staré dluhy..." vyslovovala monotónně, jakoby neúčastněně, jakoby mluvila ze sna.
Měl jsem pocit, že mi po zádech dupkají tisíce ledových mravenců. Jak mi ta žába s těmi svými řečmi lezla na nervy. Copak nestačilo, že to místo opravdu vypadalo přízračně? Měl jsem jednu chvíli pocit, že zapadající slunce se ztratilo, zmizelo, vytratilo se, a celý prostor okolo mne vyplnila beznadějná a zoufalá tma, mlha a zlověstné příšeří věštící nebezpečí. Já prostě nevím, nikdy jsem zatím nepřemýšlel o smrti, ale teď mne to popadlo. Co kdybych zemřel? Co kdyby se tady, v té pustině někomu z nás něco stalo?
Vystrašeně, chvějícími se prsty jsem vytáhl mobil. Třepal jsem se jako osika v křeči. Mačkal jsem tlačítka na své Nokii, zmatkoval, jančil a propadal hysterii. Byl jsem jako omámený. Jako bych pojedl lysohlávek. "Sakra! Není tu signál," vyjekl jsem a praštil telefonem do trávy. Moje tělo bylo napjaté, plné zoufalství, jako tělo pravěkého lovce, nabuzené a připravené utíkat před nebezpečím. Kdybych se rozběhl, třeba by napětí opadlo, ale já neměl kam běžet...
"To je přízračné..." zahuhlala Hedvika záhrobním, surovým hlasem. Čekal jsem, že v tu chvíli vypukne v smích, ale nikdo se nezasmál. Napětí by se dalo krájet.
"Sakra, sakra, sakra … " všichni začali vytahovat svoje mobily a mačkat tlačítka, jako by šlo o život. Všichni až na Hedviku.
"Ale co," máchla nakonec rukou Martina, snad aby uvolnila to zoufalé napětí, " myslím, že támhle na kopci bychom signál chytili, kdybychom ho potřebovali..." špitla, ale kupodivu nikdo neměl chuť to jít vyzkoušet.
Co kdyby to nebyla pravda?
*
Zapadli jsme do tetina domku. Nálada se trošku projasnila. Slepice kdákaly na dvorku a nebylo to strachem, bylo to hlady. Králíci dupali v králikárně a když jsme jim tam hodili hrst májíčků, vrhli se na ně jako by týden nejedli.
"Prostě mají hlad" smála se Martina a s chutí krmila všechno živé okolo sebe.
"Ještě by tu měla být kočka a pes..."přemýšlel jsem nahlas a psa jsem brzy objevil. Taky jsme ho nakrmili.
"Kočka si našla jídlo sama..." uculila se Hedvika, "žere přece myši a těch bývá okolo hřbitova dost..."
Prostě si nedá pokoj ta můra jedna. Nedá si ho! Musí připomenout, že pár kroků od domku je starý hřbitov. Napětí se vrátilo. Aspoň do mých myšlenek.
*
S blížícím se večerem nebylo v domku tety Normy vůbec veselo. Napětí by se dalo krájet, ale všichni jsme to jaksi maskovali. Jen Hedvika, ta vypadala, že se jí tu snad líbí. Sedla si k oknu s vyhlídkou na hřbitov a zasněně se dívala.
*
Večer přišel rychle. A byl temný jako černá tuš. Ani hvězdička, ani měsíc nezasvítily temnou nocí. Jen na hřbitově se ligotaly dvě, tři světýlka.
"Ježišmarjá, kdo tam mohl zapálit ty svíčky, vždyť jsme za celý den neviděli ani živou duši..." vyhrkla Monika, když podávala večeři a skoro nechtě zalétla pohledem k oknu.
"Živou ne, živou..." zanotovala Hedvika a s chutí si nabrala na lžíci rajskou omáčku. Fascinovaně jsem na ni zíral. Nabrala si plnou lžíci, trošku usrkla a zbytek si rozmazala okolo rtů. "Jsem upír, jsem upír a vy moje oběti, vysaju vás, vycucnu jako houby...." mlaskla a oblízla smyslně zbytek omáčky.
Bylo to nechutné. Ale taky děsivé.
"Myslím, že bychom si mohli chvíli vyprávět horrory, ať využijeme dusivé atmosféry, co vy na to?" vypískla Martina.
"Jsi praštěná?" opáčil vztekle Marek. Rozhlédl se, jestli se k němu někdo přidán a pak rázně prohlásil : " Jdu spát!" a vstal, že půjde.
Kdosi zaklepal....
"Ježišmarjááá!" vypískla Monika.
"Kdo to může být? Tady v hřbitovní pustině....?"
Klepání zesílilo.
"Snad otevřeme, ne?" navrhla Hedvika.
Nikdo se k tomu neměl a tak jsem to musel udělat sám.
Cesta ke dveřím, těch deset, dvanáct kroků, to byla jedna z nejstrastnějších cest v mém životě. A plná strachu, děsu a zoufalých představ. Třásl jsem se tak, že mi vibrovala kolena, klouby na prstech mi zbělely a na spáncích mi vystoupil ledový pot. Hlavou se honily chmurné myšlenky, kdo jen tam může stát, kdo? Co mne čeká za těmi dveřmi?
Jo, v takové chvíli jde logika stranou.
*
Prudce jsem otevřel vchodové dveře. Ovanul mne syrový chlad, jako z hrobky. Takový zatuchlý a ledový. Na malou chvíli jsem zahlédl cosi děsivého, jako nebezpečí, jako smrt. Ve dveřích stál kostlivec s kusy rozkládajícího se masa, které z něj padaly v cárech jako nějaká opona... bylo to příšerné, příšerné... myslel jsem, že jsem se zbláznil. Docela zbláznil. Chtěl jsem řvát, ale stažené hrdlo nevydalo ani pípnutí, chtěl jsem utíkat, ale nohy mi zdřevěněly, chtěl jsme upozornit ostatní, ale byl jsem ztuhlý jako kus ledu...
A pak jsem zamrkal...
Najednou tam stála docela obyčejná ženská, průměrného věku i vzhledu. Kdybych ji potkal ve dne na ulici, ani bych si jí nevšiml. Měla jen hodně smutné oči. Smutné a vědoucí, nevím, jak jinak bych to vysvětlil....
Konec dílu 5.
ZDROJ: Kidsland.cz