...a je tady další povídka s nádechem tajemna... |
povídka : Den zmrtvýchvstání...
Měl jsem vztek, ale nebylo mi to nic platné. Máma se rozhodla a já, prostě, je to trapné, ale jsem na ní pořád ještě závislý. Studuji druhým rokem práva a uznávám, že moje spotřeba rodinných financí je silně nadstandardní. Skripta, koleje, jídlo... neutrácím zbytečně, občas i šetřím, ale studium dnes prostě cosi stojí. Chtěl bych se víc učit, abych měl prospěchové, ale moc mi to nejde. Dělám co můžu, jenže suché právo, hlavně ta historie a teoretické cancy, to mi skoro nic neříká a co horšího, ani mi to neleze do kebule. Chtěl bych co nejdřív do praxe a nejlíp, do policejní praxe. Jenže to si budu muset ještě počkat...
"Prateta Norma je v nemocnici," vzdechla máma, když práskla taškami s nákupem na zem.
"Hmmm..., "zamručel jsem.
Nevěděl jsem tehdy, proč mi to vykládá, vždyť žádnou tetu Normu ani neznám.... Vlastně jo, to je ta stará bába, co žije v malé vesničce na Šumavě... blýskla mi myšlenka, ani nevím, kde se vzala.
"Pojedeš tam!" rozhodla máma a otřela si prudce mokré ruce do zástěry. Už vařila. (Někdy mám pocit, že moje máma narušuje zákony fyziky, já ještě nedomyslel první věc, na kterou se ptala, a ona už je převlečená a v plné práci)
"Cože?" vyjekl jsem s troškou údivu, a to zcela nehraného.
"No pojedeš tam. Teta má doma slepice, králíky, psa a kočky, někdo to musí krmit..." řekla, jako by to byla naprosto samozřejmá věc.
"A proč zrovna já?"
"Protože máš volno a teta nikoho jiného nemá!"
*
A tak jsem jel. Ale ne sám. Pozval jsem na samotu dva své kamarády, vlastně spolužáky, Marka a Petra. Jsou to takoví veselí patroni a nikdy s nimi nebyla nuda. Možnost pobýt pár dnů v naprosté pustině je kupodivu dobře naladila. Oni, stejně jako já, se učí na zkoušky, a tak se budeme vzájemně podporovat... aspoň to jsem si myslel. Jenže na nádraží kromě těch dvou stály i tři holky. Znal jsem je, ale nemyslím, že bych kdy s nimi měl cosi bližšího. No, asi se to změní....
*
Ve vlaku bylo veselo. Zpívali jsme, chechtali se, vyprávěli si vtipy. Všichni, až na jednu holku. Byla taková divná. Jo, divná, to je správné slovo.
"Hele, co je zač, ta... ta zatrpklá? " vyjel jsem na Marka.
Mávl rukou: "Je to divná historie. Martina nemohla jet sama, musela ji vzít s sebou, má ji na starosti, dokud se její rodiče nevrátí z ciziny. Jsou tam na nějakých vykopávkách. Ta... no jak se jmenuje ...Hedvika... je u Martiny na bytě. Tak chápeš..." zakroutil Marek očima. "Je fakticky divná, víš, pořád má nějaké děsivé předtuchy, pořád fňuká, třese se a bojí i nejmenších šumů a vánku, deště i slunce. Ve všem vidí problém...", vysvětloval a já si při tom vybavil její smuteční obličej. Skutečně pořád vypadala jak vyjukaný zajíc, navíc na pohřbu. Zdálo se, že má v každé chvíli na krajíčku. Pláč nebo paniku.
Zvláštně mne zamrazilo, když jsem o ní uvažoval. Takový divný chlad mne omotal, jako tenká pavučina, jako jedovaté předivo a já se roztřepal. Ta holka byla doopravdy divná. Tak nějak bych si představoval zombi...
Pomohl mi až teplý grog v jídelním voze, ale ani on nevyhnal docela pocit nejistoty a tušení jakéhosi zvláštního nebezpečí....
Asi se něco stane, asi... hučelo mi v hlavě a nebylo to alkoholem.
"No to máme vyhlídky," zasmál jsem se násilně, "budeme se na ni muset koukat celé dny..."
*
Příjezd do Hůrek, tak se pratetina vesnice jmenuje, byl dost komplikovaný. Z vlakového nádraží jsme museli desítky minut na autobus a potom ještě několik kilometrů pěšky.
"To víte, přímo do vesnice jezdí autobus jen dvakrát denně, odpoledne odváží děti, co chodí ve městečku do školy..." vysvětloval nám průvodčí na malém nádražíčku, pak se ale zamyslel, "i když myslím, že tam už vlastně žádné děti ani nejezdí, co se Majerovi odstěhovali... No a k večeru jezdí ještě jeden autobus, tím se vozili chlapi z fabriky, ale vlastně ti už taky nejezdí..."
"Nazdar, tak co je to za vesnice, když už tam nikdo nejezdí...?" spustil halasně Petr.
"Vesnice vymírá..." ukončil průvodčí rozhovor, pokýval smutně hlavou a otočil se ke svým záležitostem.
Semlela mne zima. Zase jakási podivná předtucha, obavy a nejistota se mi zase vloudily do myšlenek. Nejradši bych se otočil a upaloval domů... ale asi bych vypadal jako strašpytel nebo jako blázen. Ostatní se tvářili, že je to spíš pobavilo.
*
"Jedeme do mrtvé vesnice..." zašeptala s drastickým přízvukem Monika, statná, vysoká dívka, která už byla na právech ve třeťáku. "To je fantazie. Budeme jako výprava, co hledala čarodějnici v Záhadě Blair Witch."
Otřásl jsem se. "Myslím, že to není dobré přirovnání, já bych tohle dobrodružství rád ve zdraví přežil. Aspoň kvůli tetiným zvířatům. Vždyť kdo by je pak krmil...?" chabý pokus o žert z mé strany, ale do smíchu mi opravdu nebylo.
Nemívám předtuchy, nejsem strašpytel. Ale to mi asi nikdo z vás neuvěří. Bál jsem se a měl jsem divnou, sakra divnou předtuchu... cosi viselo ve vzduchu. I ten průvodčí byl jakýsi zvláštní. Když vyprávěl o vymírající vesnici, tak podivně, na půl jakoby ochrnutých úst se usmíval...
"Ti co by zbyli, by je umřít nenechali, zvířata nenesou žádné viny na lidských prohřešcích... " zašeptala temným dunivým hlasem Hedvika a přerušila tok mých chmurných myšlenek, zvedla při tom ke mně na chvíli černé oči v hlubokém údolí temných unavených stínů. Proč se sakra musela tím divným pohledem zaměřit na mne? Už tak mi bylo dost úzko.
"Ufff!, ty máš ale hlas!" vypískl Marek a jemně ji plácl.
Neusmála se. Tvář měla strnulou a mrtvolně bledou.
"Už abychom tam byli..." vydechla Martina.
Řekla jen to, na co jsme mysleli všichni. Plahočili jsme se s bágly do kopce a už hodinu jsme nepotkali ani živáčka. Ten poslední, co jsme na něj narazili u kapličky božích muk, nám ukázal směr. Cesta k vesnici už skoro zarůstala lebedou a kopřivami.
"Chaloupka staré Normy je pod lesem, tu nepřehlédnete, je přímo nad hřbitovem. Jako jediná ve vsi má v oknech ještě záclonky. Jo, " zamyslel se a tváří mu přeběhl podivný stín, "ještě je tam kousek pod vesnicí takový luxusní barák, ale tomu se radši vyhněte. Tam nebydlí dobří lidé. Už rok ne..." zašeptal a než jsme se domluvili, než jsme se osvěžili pramínkem dobré vody, který nad božími mukami vytékal z břehu, ten člověk kamsi zmizel.
Děsilo mne jeho náhlé zmizení. Děsily mne jeho řeči. Děsila mne představa, že mám jít do vesnice, která už vlastně vesnicí není....
Prostě byl jsem vyděšený jako stará pověrčivá bába a můj žaludek, neznatelné mrazivé vibrace a podivná předtucha hrozícího nebezpečí mne ujišťovaly, že obavy nejsou bezpředmětné.
*
Konec dílu 4.
"Prateta Norma je v nemocnici," vzdechla máma, když práskla taškami s nákupem na zem.
"Hmmm..., "zamručel jsem.
Nevěděl jsem tehdy, proč mi to vykládá, vždyť žádnou tetu Normu ani neznám.... Vlastně jo, to je ta stará bába, co žije v malé vesničce na Šumavě... blýskla mi myšlenka, ani nevím, kde se vzala.
"Pojedeš tam!" rozhodla máma a otřela si prudce mokré ruce do zástěry. Už vařila. (Někdy mám pocit, že moje máma narušuje zákony fyziky, já ještě nedomyslel první věc, na kterou se ptala, a ona už je převlečená a v plné práci)
"Cože?" vyjekl jsem s troškou údivu, a to zcela nehraného.
"No pojedeš tam. Teta má doma slepice, králíky, psa a kočky, někdo to musí krmit..." řekla, jako by to byla naprosto samozřejmá věc.
"A proč zrovna já?"
"Protože máš volno a teta nikoho jiného nemá!"
*
A tak jsem jel. Ale ne sám. Pozval jsem na samotu dva své kamarády, vlastně spolužáky, Marka a Petra. Jsou to takoví veselí patroni a nikdy s nimi nebyla nuda. Možnost pobýt pár dnů v naprosté pustině je kupodivu dobře naladila. Oni, stejně jako já, se učí na zkoušky, a tak se budeme vzájemně podporovat... aspoň to jsem si myslel. Jenže na nádraží kromě těch dvou stály i tři holky. Znal jsem je, ale nemyslím, že bych kdy s nimi měl cosi bližšího. No, asi se to změní....
*
Ve vlaku bylo veselo. Zpívali jsme, chechtali se, vyprávěli si vtipy. Všichni, až na jednu holku. Byla taková divná. Jo, divná, to je správné slovo.
"Hele, co je zač, ta... ta zatrpklá? " vyjel jsem na Marka.
Mávl rukou: "Je to divná historie. Martina nemohla jet sama, musela ji vzít s sebou, má ji na starosti, dokud se její rodiče nevrátí z ciziny. Jsou tam na nějakých vykopávkách. Ta... no jak se jmenuje ...Hedvika... je u Martiny na bytě. Tak chápeš..." zakroutil Marek očima. "Je fakticky divná, víš, pořád má nějaké děsivé předtuchy, pořád fňuká, třese se a bojí i nejmenších šumů a vánku, deště i slunce. Ve všem vidí problém...", vysvětloval a já si při tom vybavil její smuteční obličej. Skutečně pořád vypadala jak vyjukaný zajíc, navíc na pohřbu. Zdálo se, že má v každé chvíli na krajíčku. Pláč nebo paniku.
Zvláštně mne zamrazilo, když jsem o ní uvažoval. Takový divný chlad mne omotal, jako tenká pavučina, jako jedovaté předivo a já se roztřepal. Ta holka byla doopravdy divná. Tak nějak bych si představoval zombi...
Pomohl mi až teplý grog v jídelním voze, ale ani on nevyhnal docela pocit nejistoty a tušení jakéhosi zvláštního nebezpečí....
Asi se něco stane, asi... hučelo mi v hlavě a nebylo to alkoholem.
"No to máme vyhlídky," zasmál jsem se násilně, "budeme se na ni muset koukat celé dny..."
*
Příjezd do Hůrek, tak se pratetina vesnice jmenuje, byl dost komplikovaný. Z vlakového nádraží jsme museli desítky minut na autobus a potom ještě několik kilometrů pěšky.
"To víte, přímo do vesnice jezdí autobus jen dvakrát denně, odpoledne odváží děti, co chodí ve městečku do školy..." vysvětloval nám průvodčí na malém nádražíčku, pak se ale zamyslel, "i když myslím, že tam už vlastně žádné děti ani nejezdí, co se Majerovi odstěhovali... No a k večeru jezdí ještě jeden autobus, tím se vozili chlapi z fabriky, ale vlastně ti už taky nejezdí..."
"Nazdar, tak co je to za vesnice, když už tam nikdo nejezdí...?" spustil halasně Petr.
"Vesnice vymírá..." ukončil průvodčí rozhovor, pokýval smutně hlavou a otočil se ke svým záležitostem.
Semlela mne zima. Zase jakási podivná předtucha, obavy a nejistota se mi zase vloudily do myšlenek. Nejradši bych se otočil a upaloval domů... ale asi bych vypadal jako strašpytel nebo jako blázen. Ostatní se tvářili, že je to spíš pobavilo.
*
"Jedeme do mrtvé vesnice..." zašeptala s drastickým přízvukem Monika, statná, vysoká dívka, která už byla na právech ve třeťáku. "To je fantazie. Budeme jako výprava, co hledala čarodějnici v Záhadě Blair Witch."
Otřásl jsem se. "Myslím, že to není dobré přirovnání, já bych tohle dobrodružství rád ve zdraví přežil. Aspoň kvůli tetiným zvířatům. Vždyť kdo by je pak krmil...?" chabý pokus o žert z mé strany, ale do smíchu mi opravdu nebylo.
Nemívám předtuchy, nejsem strašpytel. Ale to mi asi nikdo z vás neuvěří. Bál jsem se a měl jsem divnou, sakra divnou předtuchu... cosi viselo ve vzduchu. I ten průvodčí byl jakýsi zvláštní. Když vyprávěl o vymírající vesnici, tak podivně, na půl jakoby ochrnutých úst se usmíval...
"Ti co by zbyli, by je umřít nenechali, zvířata nenesou žádné viny na lidských prohřešcích... " zašeptala temným dunivým hlasem Hedvika a přerušila tok mých chmurných myšlenek, zvedla při tom ke mně na chvíli černé oči v hlubokém údolí temných unavených stínů. Proč se sakra musela tím divným pohledem zaměřit na mne? Už tak mi bylo dost úzko.
"Ufff!, ty máš ale hlas!" vypískl Marek a jemně ji plácl.
Neusmála se. Tvář měla strnulou a mrtvolně bledou.
"Už abychom tam byli..." vydechla Martina.
Řekla jen to, na co jsme mysleli všichni. Plahočili jsme se s bágly do kopce a už hodinu jsme nepotkali ani živáčka. Ten poslední, co jsme na něj narazili u kapličky božích muk, nám ukázal směr. Cesta k vesnici už skoro zarůstala lebedou a kopřivami.
"Chaloupka staré Normy je pod lesem, tu nepřehlédnete, je přímo nad hřbitovem. Jako jediná ve vsi má v oknech ještě záclonky. Jo, " zamyslel se a tváří mu přeběhl podivný stín, "ještě je tam kousek pod vesnicí takový luxusní barák, ale tomu se radši vyhněte. Tam nebydlí dobří lidé. Už rok ne..." zašeptal a než jsme se domluvili, než jsme se osvěžili pramínkem dobré vody, který nad božími mukami vytékal z břehu, ten člověk kamsi zmizel.
Děsilo mne jeho náhlé zmizení. Děsily mne jeho řeči. Děsila mne představa, že mám jít do vesnice, která už vlastně vesnicí není....
Prostě byl jsem vyděšený jako stará pověrčivá bába a můj žaludek, neznatelné mrazivé vibrace a podivná předtucha hrozícího nebezpečí mne ujišťovaly, že obavy nejsou bezpředmětné.
*
Konec dílu 4.
ZDROJ: Kidsland.cz