close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Polibky tajemna. Díl 3.

16. května 2009 v 14:28 | Manča |  Na pokračování

Polibky tajemna. Díl 3.

Jak to bude, odolá Helena dalším milostným nabídkám, neodkopne Jindru?

Helena svodům všech ostatních kluků lehce odolávala. Prožívala chvíle zamilovanosti. Jindra byl teď pro ni důležitý, nejdůležitější. Nikdy nepoznala kluka, který by tolik věděl o přírodě, nikdy nepoznala kluka, který by ji vodil po lese, okolo vody, a ona se přesto nenudila, nepotřebovala žádnou další společnost, dokonce se přestala i líčit, protože jí Jindřich řekl, že přirozená je mnohem krásnější. Helena sama rozkvetla a Jindřich se také změnil. Byla to láska, co ty dva rozzářila.
Jenže láska, jak je známo už z dávné historie, láska jedněch budí závist druhých. I našla se jedna taková závistivá dívka, Lucie se jmenovala a tak se dala do práce. Ne že by jednala přímo, ona jen podněcovala, popichovala a sama se v duchu užírala. Dlouho byla přítelkyní Heleny, našeptávačkou, průvodkyní. Takovou tuctovou dívkou, která se hřála na výsluní díky tomu, že se přitočila ke slunci, k hvězdě, k Heleně. Jenže když Helena přestala chodit na diskotéky, na párty, na večírky, do společnosti, přestal být zájem i o Lucii. A to ona nemohla nechat jen tak.
Našla Roberta a spustila :"Helena o tobě řekla, že jsi nula," nadhodila při první vhodné příležitosti.
"Cože?" nastartoval se Robert.
"No řekla, že jsi nula, žes ji nedokázal zaujmout, a že ten cvok Jindra je stokrát lepší. Prý i v posteli!" vyhrkla, co jí jedovatá slina na jazyk přinesla.
Roberta to napružilo. Jak zatraceně může vědět, jaký jsem já v posteli, když mě tam nikdy neměla...?
"A nebo spíš jsi tam neměl nikdy ty ji..." kula Lucie železo, dokud bylo tvárné.
A Robertovi se zrodila v hlavě myšlenka, že kdyby Helena prožila pár chvil s ním, zapomněla by na všechno kolem, i na blba Jindru. A začal plánovat... a hadí jazyk Lucie mu pomáhal: "Zítra půjde Helena pozdě domů, má taneční kroužek a ten její cvok je nemocný, tak máš příležitost..."
A bylo domluveno.
Robert, jako každý násilník, se nevydal do boje sám. Pozval si partu podobných kamarádů, byli tři. Silní, agresívní, pro partu a svého vůdce všeho schopní. Byli pěkně naštvaní, že jim takový ubožák zabírá jejich holky, krasavice a kočky určené jen jim, sportovcům a borcům. Na Helenu čekali u lesíka, skryti zrakům lidí, v záloze, jako zlotřilí zbojníci.
Bylo to sprosté přepadení.
Obstoupili ji, když se vracela rozjařená, veselá, plná příjemných zážitků. Vyskočili ze zálohy a k smrti ji vylekali. Když je poznala, zasyčela :"Co blbnete?"
Robert vystoupil z kruhu :" Čekám tu na tebe."
Pohrdavě si ho změřila, i kruh jeho nohsledů kolem něj, a zvedla tvář k temné noční obloze :"A to ses sám bál, že máš doprovod?"
Zaťal pěsti, zaryl nehty do masa dlaně a zhoupl se v kolenou :"Tobě spadne hřebínek!" zabručel temně.
"Co bys mi tak mohl udělat?" zasmála se lehce a odstrčila ho, aby mohla pokračovat v cestě.
Její dotek ho rozpálil. Adrenalin stoupal, krev zapulzovala v cévách a Robert po ní skočil, strhl ji k sobě a procedil zuřivě mezi zuby :"Budeš se divit, kočičko," násilím jí zvrátil tvář k sobě a drtivě se přistál svými rty na její.
Bránila se. Kopala. Mrskala se mu v pažích jako motýl chycený do síťky, ale neubránila se. Byl silnější a měl pomocníky. Strhl ji na zem. Tušila o co mu jde. Věděla, že bojuje o svou čest, o své tělo. Byla si jistá, že takový parchant už necouvne. A byla na všechno sama. Její Jindra, miláček a drahoušek leží někde doma s horečkami...
"Jindróóóóó!" zakřičela, když Robert odlepil svou pusu od jejich úst. Věděla, že je to zbytečné, ale přece. Byl to výkřik, prosba, byl to pláč...
Ale cosi se stalo.
Jindra ji slyšel. Právě toho večera poprvé vyšel po nemoci ven. Čekal na svou lásku nedaleko osudného místa a když ji zaslechl, krve by se v něm nedořezal. Věděl, že je zle. Neváhal. Vyběhl za hlasem.
Co uviděl ve svitu hvězd a měsíce ho k smrti vyděsilo. Jeho Helena ležela na zemi, na ní Robert, další habán ji držel nohy a třetí se tomu chechtal od její hlavy. Další se poškleboval kousek od zápasící skupinky. Věděl, že násilníci jsou v převaze. Ale nezaváhal. Rozběhl se a nečekaně skočil po Robertovi. Shodil ho z Heleny, nakopl a odstrčil další dva. Povedlo se mu to jen díky momentu překvapení, protože každý z chlapců byl nejméně o deset kilo těžší než on.
Helena rychle pochopila. Vyskočila, nedbala toho, že má potrhané tričko, uchopila Jindru za ruku a dali se na útěk.
Věděli, že nemají šanci, když poběží po cestičce. Útočníci se rychle vzpamatovávali.
Uprchlíci cítili za sebou dusot jejich nohou a vzteklé výkřiky. Běželi jako o život, chvátali, klopýtali, ale jistotou jim byla ruka v ruce, teplo a přízeň toho druhého. Helena skoro necítila strach. Jako by věděla, že ji Jindra ochrání. Ani neuvažovala jak. Prostě to věděla.
Přesto běžela, co jí síly stačily. Jindra se ale najednou zastavil. "Tady, pojď!" zašeptal tichounce, skoro beze slov a stáhl ji k velkému kmeni, stářím zvrásněného buku.
"To ale nemůžeme, uvidí nás..." zašeptala Helena, ale on jí ústa přikryl. Právě včas. V tom kolem nich, ale úplně těsně, proběhl Robert a za ním funěli další tři.
"Neviděli nás..." zašeptala užasle Helena a sama v tu chvíli pocítila cosi zvláštního, jako by ji strom objímal, jako by ji zahalil do tajemného pláště a ona se stala neviditelnou, nikdy nic podobného necítila, ale bylo to tak příjemné...jako souznění s přírodou, se stromem, s lesem. Jako by se stala součástí věčného koloběhu.
*
Robert už nikdy Helenu nepronásledoval. Proč? Dalo by se to vysvětlit jednoduše. Někdo je v lese zmlátil, někdo jim zaplatil za přepadení Heleny. Ale nestalo se tak. Dobili a doráněli se prostě sami. Větve stromů je sešlehaly, o kameny klopýtali a rozedrali si nohy, písek a kamínky jim napadaly do očí, bláto jim ztížilo cestu... připlazili se z lesa potlučení, jako by na nich sama příroda vykonala pomstu.
A Jindra s Helenou?
Jako v pohádce.
Pokud nezemřeli, žijí dodnes a milují se a milují...
*
Slyšeli jste někdy příběhy, nebo spíš pověsti o tom, jak se dívka ztratila ve stromě, jak se tam ukryla před pronásledovateli, nebo o tom, jak se země otevřela a pohltila někoho do svého lůna?
Ano, myslím že ano.
I já takové příběhy slýchávala. A jako dítě jsem jim moc ráda věřila. Myslela jsem si, že příroda je všemocná, že dokáže zázraky. A jako dítě jsem se v lese, u vody ani ve skalách nikdy nebála... to až dnes, když vím, že by mne tam mohli potkat zlí lidé.
Myslíte si, že je něco takového, co se stalo Jindrovi a Heleně možné? Aby strom pomohl lidem, aby jim dovolil vstoupit do svého kmene, aby je de facto ukryl? Nebo aby se skála otevřela a přijala unaveného dobrého člověka do svého lůna a třeba ho i ošetřila, zranění mu zahojila? Aby země zaštítila kouzlem neviditelnosti ubohého týraného chlapce a zachránila ho před dalším bitím?
Já bych tomu strašně chtěla věřit. A co vy?
Copak to, co se děje v našem nejbližším okolí není nejtajemnější? Já nepotřebuji žádné UFO, mimozemšťany ani duše ze záhrobí, abych měla příjemné tajemné mrazení. Mně stačí vyjít do lesa. Zkuste to také někdy, uvidíte, že odhalíte aspoň jedno nové tajemství. Mnohem větší a silnější než všechna ta, která vám předkládají v počítačových hrách jejich tvůrci. Protože vaše fantazie je bohatší!
*
*
Trocha tajemného básnění...
Záhady, záhady, záhady...
chci fakta a žádné dohady!
Řekl duch a rozplynul se...
* *
špetka tajemného humoru :
Někdo zazvoní. Petr jde otevřít a za dveřmi stojí malá smrtka. Smrtka říká:,,Přišla jsem si pro vašeho papouška."
,,Tady žádný papoušek nebydlí!"tvrdí Petr a práskne dveřmi.
Za chvíli někdo zvoní. Petr otevře a tam vidí malou i velkou smrtku. A malá smrtka říká: Maminko tady ten to byl!
ZDROJ: Kidsland.cz
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama