V prvním díle jsme s Jindrou prožili příhodu z dětství, teď nás čekají záhady z doby jeho dospívání... ale to asi není nic divného, to se stávají divy a záhady nám všem. Vždyť přijde láska... |
Jak Jindra dospíval, skoro nic se v jeho životě neměnilo. Nikdy nebyl na straně těch silných a oblíbených, vždy byl outsiderem, člověkem, s kterým se nepočítá, který nikoho nezajímá, který je pro své okolí nula.
Jenže on nulou být nechtěl. Začala se mu zapalovat lejtka, ono v těch šestnácti už bylo na čase, že? Zalíbila se mu jedna spolužačka, ale on si nevěděl rady, jak ji získat.
Helena byla kočka.
Jo!
To je to správné slovo.
Opravdová kočka, po které toužili snad všichni kluci z průmyslovky. Kde by se ona zajímala o neduživého kloučka, vytáhlého jako tyčka, věčně oblečeného do zeleného zálesáckého úboru. Ta si mohla najít jinou partii. Ale zatím nenašla. Jindra si ji tajně hlídal. Tedy ne že by mohl čemukoliv zabránit, ale ona si prostě asi ještě nevybrala.
Helena byla štíhlá drobná černovláska, s nádhernýma jiskrnýma očima, které měnily barvu podle nálady své majitelky. Jednou byly temné, jako nejhlubší a nejtajemnější tůně, podruhé zářily jiskérkami smíchu a radosti, když se chichotala s kamarádkami, jindy zase hořely tajemným nafialovělým plamenem, tak hlubokou vášní, že když se tím pohledem z ničeho nic na Jindru podívala, podlomila se mu kolena a týden v nich měl loupání.
Jindříšek se nám prostě zamiloval.
Ach jo.
Co mohl nabídnout sošné krásce? Snad se mohl stát jejím nosičem, pejskem, ochráncem? Jenže ona o nic takového nestála, aspoň jak se zdálo. Jindra byl totiž svědkem, když se jí ke stejné činnosti nabízel atletický spolužák Robert. Odmítla ho tehdy, řekla že svou tašku unese sama.
Do školy chodila malým lesíkem podél řeky. Jindra tam na ni čekával. Někdy ráno, jindy, když skončil vyučování dřív než ona, i odpoledne. Sedával na kameni blízko vody a čekal. Nikdy neměl dlouhou chvíli, vždy bylo na co se dívat, co poslouchat, co vnímat.
Ráno bývala řeka tmavá, jako dívka když se teprve probouzí, pomalu otevírá oči, vlnky si ještě příliš nehrály, neprobleskávaly jiskrami světla odraženými od sluníčka. Řeka zívala, líně se vlekla a rozmýšlela se, jestli se už rozezpívá nebo ještě ne. Váhala roztomile a něžně. Jen rybky, ty malé potvůrky, si už od nejčasnějšího rána hrály v chladivé vodě na plný plyn. Zvlášť ty drobné, potěr, rybí dětičky, lumpačily, honily se, vyskakovaly a hrály si na schovávanou mezi kamínky a rostlinami u břehu. Někdy Jindra ponořil ruku do vody a když byl trpělivý a chvíli počkal, rybky se mu proplétaly důvěřivě mezi prsty a rozkošně ho lechtaly.
Pak se probudilo slunce a ozářilo jiskřivou vodu. V těch chvílích procházela okolo Helena, jako by to ona sama svět rozsvítila, jako by ona zahřála kameny a popohnala vodu k radostnějšímu běhu v dál, do větších řek a do moře, širokého, tajemného, hlubokého moře v dalekých zemích.
Jindry si ale Helena nikdy nevšimla.
Nebyl z toho příliš smutný. Vždyť jeho si nikdy nikdo nevšímal....
Odpoledne čekával na Helenu už méně rád. To už řeka nepatřila jen jemu. V létě se děti rachtaly na jejích březích a rušily klid křikem a výskáním. Jindrovi se sice líbilo, že mají vodu rády, ale on chtěl mít klid. Utíkal dál, směrem k Heleninu domu, do hloubi lesíka. Voda tu byla jiná, divočejší, studenější a … méně povolná. Břehy řeky byly strmé a zpočátku se zdálo, že ho nechtějí pustit do království vody, že mu brání v přístupu k řece, po čase si ale na něj zvykly a ochotně ho pustily k chladivému osvěžení zpěněné vody. Sedával tam, na jednom velkém kameni a díval se. Někdy se mu stalo, že necelý metr od něj se postavila do proudu volavka, lehce rozprostřela křídla, někdy jen jedno, aby udělal trošku stínu a přilákala do něj ryby, které potom rychlým výpadem nabodávala na svůj dlouhý ostrý zobák. Bylo to kruté, ale zároveň úžasné. Jindra ji chápal. Vždyť i volavka se musí nějak živit. A její potravou jsou ryby.
Sedával tiše a vnímal krásu přírody. Ta ale vadla v okamžiku, kdy se blížila Helena. Jindra měl pocit, že i řekla ztichla, když se lesní pěšinou nesly kroky jeho vyvolené. Někdy si lehce zpívala, občas i poskočila. Najednou to byla malá rozdováděná holčička, úplně někdo jiný, než jakou ji Jindra znal ze školy. Byl strašně hrdý, že takovou ji zná jen on.
Jenže co mu to bylo platné, když si ho nikdy nevšimla.
"Jindro, proč na ni nezavoláš?" zeptala se ho jednou ta volavka.
Vlastně ne. To by bylo moc. Jindra si prostě trošku zdřímnul a zdálo se mu, že ta volavka, byla to pořád ta samá, co lovila metr od jeho kamene, že mu to řekla. A tak ho napadlo, že to zkusí. Když mu to radí i volavka....
"Heleno!" zvolal, když ho toho dne odpoledne míjela.
Byla krásná jako sen. Vlasy volně rozpuštěné, tašku přehozenou jen na jednom rameni, z toho druhého jí sklouzlo ramínko trička, oči jiskrné, temné a hluboké... zmateně se rozhlížela. Hledala odkud ji kdosi volá. Zastavila se.
V Jindrovi se úplně zastavil dech. Dívala se přímo na něj, ale jako by ho neviděla. V jejich očích se cosi dělo. Napřed vypadala vystrašeně, pak se ale začínala usmívat, oči se jí rozjasnily a ona zavolala: "Jindřichu, to jsi ty! Ukaž se, kde se schováváš?"
Byl překvapený a jásal : "Poznala mě, poznala!" radoval se.
"Tak jdi za ní... ty..." zašeptalo cosi a Jindra měl podezření, že to byla volavka, ale mohla to být i zbloudilá vlnka, která si šplouchla od radosti.
Seskočil z kamene a vyběhl na lesní pěšinku.
Helena úžasem rozšířila oči: "Kde jsi byl?"
"Tamhle na kameni..." ukázal rukou a v tu chvíli se z vody majestátně zvedla volavka.
"Kecáš!" odsekla mu Helena, ale zdálo se, že je příjemně naladěna, že se nezlobí, jen se diví, "to bych tě snad viděla..."
"Já tě viděl..."
Helena se usmála. Bylo mu jako v ráji. "Chodíš tu často?"
Přiznal se.
Byla překvapená a lehce se zapýřila: "Proč tu chodíš, pozoruješ ptáky?"
Usmál se. "Je mi tu dobře a chodíš tu ty..." také se začervenal. To vyznání už bylo nad jeho síly.
Helena pochopila. "Chceš mě doprovodit?" zeptala se a podala mu aktovku.
"Rád," vyhrkl.
*
Druhý den se potkali znovu. A historie se opakovala. Helena se tvářila jako by ho neviděla, dokud za ní nevyskočil na pěšinku.
"Kdes byl?" byla zvědavá.
"Opravdu támhle na kameni..." ukázal jí to.
"Vezmeš mě tam?"
Byl šťastný. Vložila svoji dlaň do jeho, aktovku pohodila na cestě a pomalu se za ním brodila prudkým svahem k vodě.
"Je tu krásně..."zašeptala ohromeně, když se přiblížili k vodě. "Nikdy bych neřekla, jak svět může najednou vypadat jinak, když se na řeku dívám takhle zdola, blízko vodě. Jak to voní, jak to zní... krása. Ukážeš mi ten tajemný kámen, na kterém tě nikdy nevidím?"
Souhlasil. Museli se kousek přebrodit, ale jen kousíček a voda byla tak příjemně svěží. Usadili se.
"Je to docela obyčejný kámen..."divila se, "ale pohled na řeku je z něj docela jiný," vzdychla úžasem.
Jindra hltal očima každý její pohyb. Byla tak krásná, svěží, milá. Tolik po ní toužil, chtěl být pořád jen s ní, chtěl s ní mluvit, chtěl s ní mlčet, chtěl být jen její a navždy.
"Jak ses tady schoval?" nedalo jí to.
Pokrčil rameny.
"Musela bych tě vidět..."přemýšlela, pak se zarazila a zahleděla se na něj, jak zadumaně sedí v prohlubni kamene. "Vypadáš, jako bys s tím kamenem srostl," vydechla užasle, jako chameleon, co se barvou přizpůsobí svému okolí..."
Usmál se na ni. "Víš, že to není pravda?"
"Co?"
"No ta pověra, že se chameleon přizpůsobuje barvou svému okolí. Lidé mu často připisují schopnost aktivní barvozměny v souvislosti s tím, v jakém prostředí se pohybuje, ale on to doopravdy neumí," prohlásil sebejistě.
Zdálo se, že to Helenu zaujalo: "Co o tom víš?"
"Vím, že chameleon umí měnit barvu, ale spíš podle toho, jak se cítí..."
"Nerozumím..."
"Když se zlobí, tak hraje všemi barvami a taky je jeho zbarvení závislé na teplotě. Jestli chceš, půjdeme se na chameleona někdy podívat do ZOO do Lešné, společně..."
"Jo, to bych šla," přitakala a Jindra se v tu chvíli cítil jako král. A taky jím asi byl.
*
Jindra a Helena spolu začali chodit. Byl to šok pro celou školu. A byl to šok pro školní donchuány, například Roberta Janíka, místního atletického týpka, sportovce a lamače dívčích srdcí. Byl to kluk veskrze hrubého zrna, dost agresívní, dost neomalený, dost sebevědomý, aby si mohl myslet, že dostane každou holku, kterou by chtěl. A na Helenu už měl dlouho spadeno. Jenže ona jím pohrdla. A vzala na milost (protože co jiného by si o tom měl myslet) toho ubožáka Jindru. Udělala mu to, Robertovi, určitě natruc... Jiné řešení pro něj nepřipadalo v úvahu. Jenže on jí ukáže! A toho ouchcapka zmlátí.
Tak se rozhodl. Tak chtěl i provést.
ZDROJ: Kidsland.cz