Je spousta věcí mezi nebem a zemí... věcí, které si neumíme vysvětlit racionálním rozumem, věcí, o kterých jsme slyšeli, věcí, které se nám možná dokonce staly, i věcí, o kterých si myslíme, že se staly... slýcháme příběhy, při kterých nás příjemně mrazí, které uspokojí naši touhu po tajemnu... ale věřte, že je mnohem příjemnější o nich číst, než je prožívat na vlastní kůži. V této knize vám pár příběhů nabízím a doporučuji, zkuste při čtení snít... ponořte se do nejfantastičtější fantazie a zažívejte příjemné tajemné mrazení ... doma, v bezpečí, pod svou peřinou.
povídka: Chameleon
Jindra byl zvláštní kluk. Už odmalička. Byl slaboučký, neduživý, světlá pleť, bledé oči, které snad ani neměly žádnou barvu, slámové vlasy, které připomínaly špatně usušené seno, když hodně zmokne a plstnatí. No komu by se líbil?
A ještě to hloupé jméno: Jindra.
Jako z nějakého prvorepublikového filmu a nebo, nebo jako holka.
Ach jo.
Jindra byl k tomu všemu ještě smolař. Nic na světě se mu nedařilo, neměl žádné kamarády, byl samotář z donucení, přestože on sám by se rád někam zařadil, do nějaké party, mezi vrstevníky. Nikdo ho ale nikam nepřibral a když se tam vnutil sám, vyhodili ho. Nikomu nebyl užitečný, nikomu neimponoval. Narodil se mámě, které bylo už čtyřicet, a tátovi přes padesát. Táta zemřel, když bylo Jindrovi deset let.
Samozřejmě, že se na něj pamatuje, na tátu - Zálesáka. Když tu ještě byl, svět byl hezčí, zajímavější, podnětnější. Aspoň se pořád něco dělo. Přesto, že byl Jindra dost neduživé dítě, táta ho bral každý víkend do přírody, nejčastěji do divokého smíšeného lesa v Beskydech a nebo k vodě. Někdy si postavili chýši z větví, chvojí a mechu a pak do ní jezdili třeba měsíc pravidelně, jindy, když bylo hodně teplo, se jen tak někde, kde se jim zalíbilo, zastavili a táta svázal stonky hustého keře nad jejich hlavami a oni se uvelebili v pelíšku, jako dva zajíci, vystlali si ho vonícím senem, měkoučkým suchým mechem a v noci, přes větve a listí pozorovali průblesky tajemných hvězd. Občas s nimi chodívala i máma, ale ne příliš často. Zvykla si dávno na pohodlí, na komfort teplé postele, vonící kávy a poklábosení se sousedkami. Říkávala otci: "Už nejsme děcka, musíme se přizpůsobit, vždyť ty vyvádíš jako malý harant. Co si o nás řeknou sousedé?"
Ale Jindrovi bylo fuk, co si řeknou sousedé.
A táta se zasmál, v očích mu blýsklo a pohladil mámu jemně po tváři :"Anežko, víš přece jaký jsem, lidí mám plné zuby přes týden v práci, zoufale se těším do přírody, do klidu lesa a zdá se, že Jindrovi to taky svědčí. Tam je to místo, kde vždycky najde přátele..." prohodil.
To byl nejzávažnější argument.
Jindrovi příroda opravdu svědčila. Po celý týden chřadl, vadl a umdléval, cítil se jako zbitý, unavený, ale když vyrazili s tátou do lesa, to mu i tváře zčervenaly, tam se cítil opravdu jako doma.
Ovšem když táta zemřel, bylo zle. Výlety do přírody skončily. Máma neměla dost peněz, musela jít do práce a na Jindru neměla vůbec čas. Nutila ho chodit do družiny, kde ho nikdo neměl rád a všichni se mu posmívali, za to, jak vypadá, jak chodí oblečený, jak je bledý, že nemá doma počítač a že ani neví, co to je počítačová hra, že smrdí chlévem... což byla pravda. Jindrova máma si ještě držela dvě krávy, slepice a králíky, které musel samozřejmě obstarávat i Jindra. Jenže on to dělal rád. Raději se bavil se slepicemi, než se svými spolužáky.
Když ale náhodou vyrazili se školou nebo s družinou do přírody, to byl Jindra král. Znal jména všech rostlin, zvířat a uměl dokonce rozeznávat i kameny a horniny. A nejen že je znal, on jim i rozuměl. Bohužel tím imponoval jen učitelce. Spolužáci si toho většinou ani nevšimli, protože se zabývali přípravou bojových her a-la počítačový "Boj o pevnost".
Jednou o prázdninách, bylo mu asi sedm let, když byl na příměstském táboře, padl zrovna na partu dětí, která se rozhodla využít jeho slabosti a bavit se tím, že ho budou šikanovat.
"Dones Jindro!" byl jejich oblíbený výkřik. Zařvali to a ukázali na něco, co někdo z nich zahodil. Nutili Jindru, aby jim pro to běhal a ještě při tom štěkal... chudák učitelka, starší a už notně unavená, si říkala, jak si děti pěkně hrají na zvířátka. A že má Jindra slzy v očích, toho si vůbec nevšimla. Když odmítl být jejich pejskem, jeden z kluků zabavil učitelku a druzí dva Jindru zkopali tak, že mu tělo pokryly modřiny jako blankytný koberec a z tváří a paží mu tekla krev.
A tehdy se něco stalo. Jindra pocítil zvláštní chvění, jako by se na něj někdo napojil, jako by ho objal, zamotal do chladivých, hojivých prostěradel, přiložil léčivé bylinky. Propadl se někam do tajemného světa, kde se cítil nádherně, svěže a klidně, bylo mu jasné, že je v naprostém bezpečí, přestože vůbec nic neviděl ani ve skutečnosti žádným ze známých smyslů necítil. Neviděl, ani neslyšel, nevnímal hmatem ani necítil čichem. Ústa samozřejmě raději neotevíral, aby se mu do nich nic nedostalo, takže ani nevěděl, jak to zvláštní prostředí okolo něj chutná. Rozumem si ještě dokázal vysvětlit, že ho snad pohltila sama zem, protože když do něj ti kluci začali kopat, ležel na lesní pěšině.
"Paní učitelko, Jindřich zmizéééél!" řvali ti dva kluci, co do něj před chvílí kopali, a s očima široce otevřenýma, běželi žalovat.
"Jak zmizel?" divila se učitelka a táhla kluky zpět. V jejím hlase bylo cítit strach. "Tak kde je?" zeptala se přísně a oběma kluky, které pevně držela za ruce, zatřásla.
Oba se cukali, jako by se báli vrátit na to místo. "No...no tady se ztratil..." jektal zuby jeden z nich, ten silnější, a zároveň ten, co se přidal, co výpad vůči Jindrovi nevyvolal. Jmenoval se Mirek.
"Mirku nelži!" vykřikla učitelka a hlas jí stoupal hystericky nahoru. "Jak se ztratil, co tu dělal?" sypala ze sebe a cukala klukům rukama, aby zdůraznila každé své slovo.
"No on tady ležel a najednou už tu nebyl..." vyhrkl Tomáš, hlavní agresor a při tom se roztřásl, jako by měl z něčeho veliký strach.
"Jak ležel?" zastavila se učitelka.
"No my... no my..." koktal Tomáš.
"My jsme ho bili!" vyhrkl Mirek a sklopil oči. "Je mi to moc líto, zbili jsme ho až do krve, protože nám nechtěl aportovat věci a když mu začala téct krev i z úst, tak se najednou ztratil, jako by ho vcucla zem!" zajektal zuby a zdálo se, že každou chvíli omdlí.
V ten okamžik se ale Jindra probral. Cítil, že je mu kluků líto, a taky učitelky, která vypadala, že se každou chvíli zhroutí.
"Jindro!" vykřikla náhle, "jak, jak se tady vzal?"
Ležel tam, na lesní cestě, jen dva kroky od té trojice a nevěděl co odpovědět.
"Nevím..."zašeptal, "já myslím... myslím, že jsem byl celou dobu tady, jen jste mě neviděli, já vás slyšel..." zašeptal vysílen.
Přesto ale cítil úlevu. Krev mu z pohmožděného rtu už netekla, dokonce ani oblečení neměl potřísněno, přestože si byl jist, že před tím mu pár kapek krve steklo na tričko. Vypadal ale asi strašlivě. Modřiny pod okem, na líci, na spánku, paže samá pohmožděnina... Ale už nebolely. Byly jako po léčivé koupeli.
"No kluci?!" vydechla nevěřícně učitelka a spráskla ruce.
Ti dva využili volnosti a prchali pryč. Ne, nikam do lesa, prchali ke skupině kamarádů sedící u ohně. Zdálo se, jako by na tom místě už nemohli vydržet ani chvíli, jako by je půda pálila do nohou, jako by je větve stromů šlehaly před tváře, jako by je i ten vzduch bil prudkými výpady, přestože jinak bylo skoro bezvětří.
Učitelka Jindru ošetřila, ale pořád se na něj nevěřícně dívala. Přemýšlela o tom, jestli ho má odvézt na vyšetření do nemocnice? Nebo o něčem jiném? Jak je možné, že stála dva kroky od ležícího kluka a neviděla ho na té holé lesní pěšině? Přičítala to šoku, vylekání, strachu... ale je pravda, že na to místo do lesa už nikdy žádnou skupinu dětí nezavedla.
A Jindra? Jak si měl vysvětlit, že se najednou stal jakoby neviditelný pro své okolí, přestože sám měl pocit, že stále leží na lesní pěšině, viděl i slyšel učitelku i ty dva kluky, ale neměl žádný strach. Nekrčil se už před nimi, jako by cítil, že ho něco nebo někdo chrání, dokonce že ho léčí a ošetřuje.
A to nebylo naposled, kdy Jindra zažil ten zvláštní pocit. Příjemný a něžný, jako když by ho otec objal a zajistil mu bezpečí, přesně tak, jak to dělával, když spolu chodili do lesa.
Jako z nějakého prvorepublikového filmu a nebo, nebo jako holka.
Ach jo.
Jindra byl k tomu všemu ještě smolař. Nic na světě se mu nedařilo, neměl žádné kamarády, byl samotář z donucení, přestože on sám by se rád někam zařadil, do nějaké party, mezi vrstevníky. Nikdo ho ale nikam nepřibral a když se tam vnutil sám, vyhodili ho. Nikomu nebyl užitečný, nikomu neimponoval. Narodil se mámě, které bylo už čtyřicet, a tátovi přes padesát. Táta zemřel, když bylo Jindrovi deset let.
Samozřejmě, že se na něj pamatuje, na tátu - Zálesáka. Když tu ještě byl, svět byl hezčí, zajímavější, podnětnější. Aspoň se pořád něco dělo. Přesto, že byl Jindra dost neduživé dítě, táta ho bral každý víkend do přírody, nejčastěji do divokého smíšeného lesa v Beskydech a nebo k vodě. Někdy si postavili chýši z větví, chvojí a mechu a pak do ní jezdili třeba měsíc pravidelně, jindy, když bylo hodně teplo, se jen tak někde, kde se jim zalíbilo, zastavili a táta svázal stonky hustého keře nad jejich hlavami a oni se uvelebili v pelíšku, jako dva zajíci, vystlali si ho vonícím senem, měkoučkým suchým mechem a v noci, přes větve a listí pozorovali průblesky tajemných hvězd. Občas s nimi chodívala i máma, ale ne příliš často. Zvykla si dávno na pohodlí, na komfort teplé postele, vonící kávy a poklábosení se sousedkami. Říkávala otci: "Už nejsme děcka, musíme se přizpůsobit, vždyť ty vyvádíš jako malý harant. Co si o nás řeknou sousedé?"
Ale Jindrovi bylo fuk, co si řeknou sousedé.
A táta se zasmál, v očích mu blýsklo a pohladil mámu jemně po tváři :"Anežko, víš přece jaký jsem, lidí mám plné zuby přes týden v práci, zoufale se těším do přírody, do klidu lesa a zdá se, že Jindrovi to taky svědčí. Tam je to místo, kde vždycky najde přátele..." prohodil.
To byl nejzávažnější argument.
Jindrovi příroda opravdu svědčila. Po celý týden chřadl, vadl a umdléval, cítil se jako zbitý, unavený, ale když vyrazili s tátou do lesa, to mu i tváře zčervenaly, tam se cítil opravdu jako doma.
Ovšem když táta zemřel, bylo zle. Výlety do přírody skončily. Máma neměla dost peněz, musela jít do práce a na Jindru neměla vůbec čas. Nutila ho chodit do družiny, kde ho nikdo neměl rád a všichni se mu posmívali, za to, jak vypadá, jak chodí oblečený, jak je bledý, že nemá doma počítač a že ani neví, co to je počítačová hra, že smrdí chlévem... což byla pravda. Jindrova máma si ještě držela dvě krávy, slepice a králíky, které musel samozřejmě obstarávat i Jindra. Jenže on to dělal rád. Raději se bavil se slepicemi, než se svými spolužáky.
Když ale náhodou vyrazili se školou nebo s družinou do přírody, to byl Jindra král. Znal jména všech rostlin, zvířat a uměl dokonce rozeznávat i kameny a horniny. A nejen že je znal, on jim i rozuměl. Bohužel tím imponoval jen učitelce. Spolužáci si toho většinou ani nevšimli, protože se zabývali přípravou bojových her a-la počítačový "Boj o pevnost".

Jednou o prázdninách, bylo mu asi sedm let, když byl na příměstském táboře, padl zrovna na partu dětí, která se rozhodla využít jeho slabosti a bavit se tím, že ho budou šikanovat.
"Dones Jindro!" byl jejich oblíbený výkřik. Zařvali to a ukázali na něco, co někdo z nich zahodil. Nutili Jindru, aby jim pro to běhal a ještě při tom štěkal... chudák učitelka, starší a už notně unavená, si říkala, jak si děti pěkně hrají na zvířátka. A že má Jindra slzy v očích, toho si vůbec nevšimla. Když odmítl být jejich pejskem, jeden z kluků zabavil učitelku a druzí dva Jindru zkopali tak, že mu tělo pokryly modřiny jako blankytný koberec a z tváří a paží mu tekla krev.
A tehdy se něco stalo. Jindra pocítil zvláštní chvění, jako by se na něj někdo napojil, jako by ho objal, zamotal do chladivých, hojivých prostěradel, přiložil léčivé bylinky. Propadl se někam do tajemného světa, kde se cítil nádherně, svěže a klidně, bylo mu jasné, že je v naprostém bezpečí, přestože vůbec nic neviděl ani ve skutečnosti žádným ze známých smyslů necítil. Neviděl, ani neslyšel, nevnímal hmatem ani necítil čichem. Ústa samozřejmě raději neotevíral, aby se mu do nich nic nedostalo, takže ani nevěděl, jak to zvláštní prostředí okolo něj chutná. Rozumem si ještě dokázal vysvětlit, že ho snad pohltila sama zem, protože když do něj ti kluci začali kopat, ležel na lesní pěšině.
"Paní učitelko, Jindřich zmizéééél!" řvali ti dva kluci, co do něj před chvílí kopali, a s očima široce otevřenýma, běželi žalovat.
"Jak zmizel?" divila se učitelka a táhla kluky zpět. V jejím hlase bylo cítit strach. "Tak kde je?" zeptala se přísně a oběma kluky, které pevně držela za ruce, zatřásla.
Oba se cukali, jako by se báli vrátit na to místo. "No...no tady se ztratil..." jektal zuby jeden z nich, ten silnější, a zároveň ten, co se přidal, co výpad vůči Jindrovi nevyvolal. Jmenoval se Mirek.
"Mirku nelži!" vykřikla učitelka a hlas jí stoupal hystericky nahoru. "Jak se ztratil, co tu dělal?" sypala ze sebe a cukala klukům rukama, aby zdůraznila každé své slovo.
"No on tady ležel a najednou už tu nebyl..." vyhrkl Tomáš, hlavní agresor a při tom se roztřásl, jako by měl z něčeho veliký strach.
"Jak ležel?" zastavila se učitelka.
"No my... no my..." koktal Tomáš.
"My jsme ho bili!" vyhrkl Mirek a sklopil oči. "Je mi to moc líto, zbili jsme ho až do krve, protože nám nechtěl aportovat věci a když mu začala téct krev i z úst, tak se najednou ztratil, jako by ho vcucla zem!" zajektal zuby a zdálo se, že každou chvíli omdlí.
V ten okamžik se ale Jindra probral. Cítil, že je mu kluků líto, a taky učitelky, která vypadala, že se každou chvíli zhroutí.
"Jindro!" vykřikla náhle, "jak, jak se tady vzal?"
Ležel tam, na lesní cestě, jen dva kroky od té trojice a nevěděl co odpovědět.
"Nevím..."zašeptal, "já myslím... myslím, že jsem byl celou dobu tady, jen jste mě neviděli, já vás slyšel..." zašeptal vysílen.
Přesto ale cítil úlevu. Krev mu z pohmožděného rtu už netekla, dokonce ani oblečení neměl potřísněno, přestože si byl jist, že před tím mu pár kapek krve steklo na tričko. Vypadal ale asi strašlivě. Modřiny pod okem, na líci, na spánku, paže samá pohmožděnina... Ale už nebolely. Byly jako po léčivé koupeli.
"No kluci?!" vydechla nevěřícně učitelka a spráskla ruce.
Ti dva využili volnosti a prchali pryč. Ne, nikam do lesa, prchali ke skupině kamarádů sedící u ohně. Zdálo se, jako by na tom místě už nemohli vydržet ani chvíli, jako by je půda pálila do nohou, jako by je větve stromů šlehaly před tváře, jako by je i ten vzduch bil prudkými výpady, přestože jinak bylo skoro bezvětří.
Učitelka Jindru ošetřila, ale pořád se na něj nevěřícně dívala. Přemýšlela o tom, jestli ho má odvézt na vyšetření do nemocnice? Nebo o něčem jiném? Jak je možné, že stála dva kroky od ležícího kluka a neviděla ho na té holé lesní pěšině? Přičítala to šoku, vylekání, strachu... ale je pravda, že na to místo do lesa už nikdy žádnou skupinu dětí nezavedla.
A Jindra? Jak si měl vysvětlit, že se najednou stal jakoby neviditelný pro své okolí, přestože sám měl pocit, že stále leží na lesní pěšině, viděl i slyšel učitelku i ty dva kluky, ale neměl žádný strach. Nekrčil se už před nimi, jako by cítil, že ho něco nebo někdo chrání, dokonce že ho léčí a ošetřuje.
A to nebylo naposled, kdy Jindra zažil ten zvláštní pocit. Příjemný a něžný, jako když by ho otec objal a zajistil mu bezpečí, přesně tak, jak to dělával, když spolu chodili do lesa.
http://www.kidsland.cz/
P/S: Budu se snažit každý den dávat každý díl.